Co se stalo v Kapitolu - 4. kapitola

Zde je můj první pokus o nějaký příběh, tak mě prosím neodsuzujte, zkouším to! :) Příběh se odehrává v době, kdy byl Peeta zajat Kapitolem a byl týrán. Je vyprávěn z jeho strany. Všechna práva patří autorce Hunger games Suzanne Collins, v příběhu jsou i některé úryvky z knihy. Dejte mi vědět v komentářích, jestli to stojí za to! Budu ráda. :) 

P.S.: Kapitoly jsou vcelku krátké.

4. kapitola

,,Tady, tohle si oblečte a já vám zatím upravím vlasy. Co jste s nimi proboha dělal?’’ zeptala se známá stylistka se zlatou kůží.
,,Jak se jmenujete?’’ zeptal jsem se. 
,,Goldie.’’ Jak jinak.
,,A...jestli se můžu zeptat...’’ Ta otázka ze mě lezla velmi pomalu. ,,Proč pracujete pro někoho, jako je... prezident Snow?’’ vyhrkl jsem rychle. 
Goldie se na mě podívala tak bezmocným a smutným pohledem, až se mi zdálo, že i její kůže nezáří tolik, jako zářila.
,,Víš, pocházím z jedenáctého kraje. Naše rodina byla velmi chudá, ale vždy jsme měli aspoň jeden druhého. Každý se nějak snažil přispět do rodinného rozpočtu. Nikdy jsme neměli volný den - já a mí čtyři sourozenci jsme chodili do školy a hned poté pomáhat, máma se starala o domácnost a táta pracoval celý den.
Nemohlo to ovšem dlouho vydržet. Byli jsme stále více unavení a strádali jsme. Museli jsme něco udělat, už jsme nemohli dál! Mí sourozenci padali od hladu, rodiče byli stále nemocní. Hřebíček na hlavičku uhodila smrt mé nejmenší sestřičky. Rozhodli jsme se napsat dopis Snowovi.’’
Nadechl jsem se a rozmrkával slzy v očích. Goldie po tvářích stékaly slzy tak dlouho udržovaného smutku.
,,A v něm jsme zažádali o peníze,’’ pokračovala. ,,On pak přišel a my tak naivně doufali... Pohostili jsme ho i tím málem, co jsme měli, a on... On řekl, že když nemáme peníze, proč tady ještě otravujeme. Proč otravujeme jeho, samotného prezidenta?’’ řekla s odporem v hlase. 
,,A pak všechny zastřelil. Sledovala jsem, jak jeden po druhém bezmocně padají k zemi. Hystericky jsem plakala. Mě si nechal na konec. Zadíval se mi do očí těma jeho krvelačnýma očima a řekl: ,Tebe jedinou nezastřelím. Aby sis pamatovala, navždy pamatovala, že vzpouzet se, nadávat, nebo - to nejhorší - prosit o pomoc je zakázané a všichni za to budou náležitě potrestáni. Žij se svou vinou!’ 
Když jsem byla starší, dala jsem si nechat udělat zlatou kůži od mé kamarádky, abych vypadala jako Kapitolanka a hlavně - aby mě Snow nepoznal. Chtěla jsem pracovat blízko něj, jediné volné místo byla stylistka. A tak jsem to vzala. Myslím, že mě poznal, ale ještě nikdy to nepřiznal. 
A proč jsem to místo vůbec vzala? Proč jsem vzala místo u krutého člověka, který mi zabil rodinu? 
Pomsta. Chtěla jsem pomstu a stále ji chci. Ale každým rokem jsem starší a slabší. Už bych to nezvládla. Kdyby ho ovšem někdo zranil - nebo nejlépe zabil - byla bych spokojená. Nadmíru spokojená.

Protože Snow je monstrum, které si nezaslouží žít.’’